Když u nás někdo umře, musím se vybrečet.  

Lidi se tomu často diví a ptají se mě, jestli jsem za těch 25 let, co dělám pečovatelku u starých lidí, neotupěla. Já jim na to říkám, že až se to stane, budu muset z práce odejít. 

Nejtěžší pro mě bylo přijmout fakt, že jsme pro naše klienty poslední zastávkou na cestě životem. A že přijde čas, kdy se s nimi budu muset rozloučit. Když se o někoho staráte pět, šest let, zvyknete si na něj a vytvoříte si k němu vztah. Pak je vám po něm prostě smutno. 

Já se s tím vyrovnávám pláčem. Všechen ten smutek odplavím a je mi líp.

Moje pracovní dny jsou ale víc veselý než smutný. 

Měli jsme tady klientku, která jedla jenom lžící a rukama. Jednou přijela kontrola a porozhlížela se u nás v době oběda. Zrovna jsme měli vdolky. Nandali jsme klientce jídlo na talíř, ona na nás chvíli koukala a pak řekla: „A kde mám jako příbor?“ Byli jsme z toho úplně paf, protože vdolky jedla vždycky rukama. 

A taková překvapení jsou tady pořád. Přitom si většina lidí myslí, že je moje práce pořád stejná. Že je to jen přebalování a krmení. A jak potom koukají, když jim vyprávím, co denně zažívám!

V téhle práci nezbohatnete. Musíte ji dělat srdcem. A pokud to tak nemáte, je lepší jít někam za kasu. Když vás to totiž netěší, odnesou to klienti.

Jinou práci bych dělat nechtěla.

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.