Když se mě někdo zeptá, proč pracuju právě v hospici, vždycky se v myšlenkách vrátím ke svému bratrovi, který je vážně nemocný. Život vedle něj mě asi přivedl k uvědomění, že chci pracovat s lidmi s vážným onemocněním a s lidmi na sklonku života. A že mě víc zajímá člověk, jeho prožívání a pocity, ne jen jeho diagnóza. 

S každým pacientem přebíráme do péče i jeho rodinu. Rodinní příslušníci totiž taky potřebují naši podporu, a to nejen v průběhu hospitalizace jejich blízkého. Jsme s nimi v kontaktu třeba ještě rok poté, co pacient zemře. 

Pořádáme i setkání pro pozůstalé. Tam si zavzpomínáme, pobrečíme si, a i když se to na první pohled nezdá, jsou tahle setkání moc fajn. Tak nějak je všichni potřebujeme. Slyšet od příbuzných, že jsme andělé, kteří je provázeli těžkým obdobím, je to, co nás posouvá dále a utvrzuje, že jsme na tom správném místě.

Moje práce ale není jen o smrti. V hospici, kde pracuju jako vrchní sestra, zažíváme i kopu radosti. Nejvíc úsměvů u našich pacientů vidíme, když k nám dorazí canisterapeutky. Jakmile jejich pejsci rozrazí dveře, máte vidět to pozdvižení. Najednou je na chodbách i v pokojích rušno. Občas nás navštíví i děti ze školky, a to je taky rachot. Tyhle dny mám moc ráda. 

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.