Jednou k nám do nízkoprahu Kruháč, kde pracuju, přišly neromský děti a do očí mi řekly, že by všechny Romy poslaly do plynu. V tu chvíli jsem si řekla, že tohle je asi moje hranice a musím pryč.

Nakonec jsem ale zůstala.

Naše děti mají různý problémy. Kdyby je neměly, neexistoval by nízkoprahovej klub. Vím, jak jim je, byla jsem v jejich kůži. Nevědí, co se sebou, v rodině nemají žádnou podporu, tu pak hledají u nás. A já se snažím zjistit, co jim chybí, což většinou tuším. A když po nějaké době vidím, že tohle dítě je u nás šťastný, je to pro mě ta největší motivace. 

Občas taky pracujeme v terénu. Hlavně když je hezky, to jsou děti venku. Chodíme na místa, kde víme, že se pohybujou. Tak trochu kontrolujeme, co dělají, abychom byli v obraze. Spolupracujeme s policií i městem, což je fajn. Když je nějakej problém, policie nám volá, ať jdeme situaci omrknout. Děti a mladí mluví raději s námi než s ní, víc nám věří.

Naším cílem není, aby měly všechny děti dokonalej život. Chceme jen pomáhat těm, kteří to potřebujou, najít svoje místo ve světě. Přejeme si, aby měli hezkej život, ale zároveň je bereme takoví, jací jsou. A víme, že ve většině případů je prostě nespasíme. I tak to ale chceme alespoň zkusit. 

Někdy mě mrzí, když si lidi myslí, že je Kruháč jen pro Romy. To totiž vůbec není pravda. Je to prostor pro všechny, bez ohledu na barvu kůže, ale neromským dětem se to těžko vysvětluje. Slýchám: „My bychom sem chodili častěji, jenže to je jen pro Romy.“ Snažíme se jim vysvětlit, že to tak není a že tady bez problémů můžeme být všichni pohromadě. 

Občas mě už tohle vysvětlování ale nebaví.

Některý děti zažívají strašný věci, který si my dospělí ani neumíme představit. Ale to dítě to zvládá. Prochází si peklem, a přesto se usmívá a řekne mi, že mě rádo vidí. To pak najednou zjistíte, že se toho od něj můžete strašně moc naučit a že vám i malý dítě může předat něco opravdu velkýho.

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.