Vlastně ani nevím, proč jsem tuhle práci vzala. Asi to pro mě byla výzva. Zajímalo mě, jestli se dokážu postarat o starýho a nemocnýho člověka. Svoji roli ale určitě sehrálo i to, že mě při mé zkušební směně zaučovala ohromně příjemná kolegyně. Všechno mi vysvětlila, byla trpělivá, nedělala úšklebky, když jsem si s něčím nevěděla rady.

Vzpomínám si na jednu paní, kterou k nám přivezly její dcery s tím, že nechodí a nedokáže se sama najíst ani napít. Pak jsme stály s kolegyní v kuchyni a myly nádobí po obědě. Najednou jsem se otočila a povídám jí: „Marcelko, to je ta paní, co nemá chodit?“ Ona nám totiž stála ve dveřích. 

Nebo jsme nedávno seděli venku na zahradě a jedna klientka mi říká: „Oluš, na té zahradě něco chybí.“ Tak jí odpovídám: „Věruško, nic tu nechybí. Altán je tady, stůl je tady, slunečník je tady taky.“ Chvilku přemýšlela a pak říká: „A kde jsou ty dva oleandry, bílej a růžovej, který tady byly loni?“ My na ně úplně zapomněli a připomněla nám je paní ve 4. stádiu demence. 

Mám taky ráda, když všichni obědváme na zahradě nebo společně třeba smažíme langoše. Zdobení vánočního stromečku je taky krásná akce, hodně se u toho povídá. To jsou moje dny hned hezčí.

Já chodím do práce pořád ještě ráda. Mám radost, když mě klienti poznají a řeknou, jak rádi mě vidí. Nebo když je večer ukládám a chtějí po mně pusu na dobrou noc. A pokud náhodou zapomenu, hned říkají: „Oluš, dneska nebude pusa?“ Tak se vrátím, omluvím se, vlepím jim pusu a popřeju dobrou noc. A na to se prostě těším. 

Po noční službě třeba nechodím spát. 

Z práce se vždycky vracím úplně nabitá energií, takže bych neusnula.

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.