Když jsem do školy nastoupila, měla jsem potřebu žáky opečovávat a hodně jim pomáhat. Pak jsem si ale uvědomila, že jim nejvíc pomůžu tím, že je povedu k co největší samostatnosti. 

Úkolem učitele ve speciální škole je nastavit každému dítěti individuální vzdělávací plán tak, aby z něj vytáhl maximum a co nejvíc ho připravil na život. 

V první řadě řešíme komunikaci. Většina dětí u nás ve škole totiž nemluví, a tak se snažíme najít jiný způsob, jak se s nimi dorozumět. Od komunikace se pak totiž odvíjí jejich další chování. Když si nerozumíme a já nevím, co po mně dítě chce, začne být třeba agresivní vůči sobě i mně. A to se potom těžko napravuje.

U každého žáka se dá najít něco, co mu opravdu jde, na co je šikovný a v čem se může zlepšovat.

Ze začátku jsem se ale normálně bála. Když totiž přijdete do třídy, kde je patnáctiletý autista, který křičí, skáče a bouchá se pěstí do hlavy, je to šok.

Na jednu stranu mě to moc baví, na druhou stranu je to samozřejmě náročné. Hledáte, zkoušíte, dostáváte se do slepých uliček, zjišťujete, že s tímhle dítětem je na to třeba jít jinak a musíte zjistit jak. A někdy to dá dost zabrat. Bez pevných nervů se neobejdete. 

Pak ale vidím, jak dítě přijde ráno do šatny a okamžitě posílá maminku domů, protože je rádo, že je ve škole. A já z toho mám obrovskou radost a ráda se s ním na cestu učení se novým věcem zase vydám.

Nebo si vybavím Františka, který dnes díky skvělé práci učitelek i podpoře rodiny pracuje v chráněné kavárně. A to je skvělý.

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.