Hodně mě mrzí, že tuhle nádhernou práci nechce dělat víc lidí. A přitom to stojí za to! Vždyť každý z nás chce prožít hezký závěr života a ne jen čekat na smrt.

V pokojích se odehrávají krásné příběhy. Měli jsme tady třeba paní, kterou přivezla její dcera. Dlouho se o maminku starala, jenže potom už byla hodně vyčerpaná. A tohle vyčerpání poznamenalo jejich vztah, který v té době nebyl moc dobrý. Po třech měsících, kdy byla maminka u nás a dcera si konečně mohla odpočinout, k sobě ale zase našly cestu. Dcera si dokonce vzala maminku domů na Vánoce, pekly spolu cukroví a prožily krásné svátky. Maminka se potom vrátila k nám, kde zemřela. Její odchod byl ale klidný a smířený.

Dřív jsem si práci hodně nosila domů. V hlavě jsem si přehrávala uplynulý den. Dosáhla jsem tím ale jen toho, že jsem z toho onemocněla. Dnes už vím, že abych se mohla dobře starat o naše pacienty a být oporou svým kolegům, musím se starat i sama o sebe. Když se totiž úplně vyčerpám, nikomu už nepomůžu.

Našimi pacienty nejsou jen staří lidé. Máme čím dál víc mladých klientů, na jejichž nemoci je moderní medicína krátká. My se jim snažíme pomáhat od bolestí a jiných neduhů, které s sebou jejich stav nese.

Přála bych si, aby si lidi uvědomili, že nám v hospici nejde jen o to ulevit umírajícím od bolesti. Ale že je důležité jim do života vnést radost a štěstí. A to je náš  každodenní cíl. 

Na první pohled se může zdát, že je to u nás takové smutné. Ale ne. V hospici se žije, všude cítíte intenzivní prožívání. A hlavně, fakt to má smysl. 

I malý dar nám dodá hodně síly a pomůže potřebným. Přispějte nám. Děkujeme i za naše klienty. Pomáháme dál v každé situaci.